en-Příběh Malá duše a Slunce

Byla nebyla jedna Malá duše. A tato Malá duše věděla, že je Světlo, jedním z milionů, miliard Světel, které společně tvoří Universum.

Naše Malá duše ale chtěla prožít jaké to je být Světlem.

A Bůh řekl, že jestliže chce Malá duše poznat Světlo, musí nejprve poznat Tmu. Protože jak bychom poznali, co je nahoře, kdyby nebylo dole? Jak bychom poznali teplé, kdyby nebylo studené, rychlé, kdyby nebylo pomalé?

Malá duše pochopila, že chce-li poznat, čím skutečně je, musí poznat také pravý opak.

"Je to veliký dar," řekl Bůh, "protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci skutečně jsou."

A tak se Malá duše vydala na dobrodružství. A její dobrodružství je možná podobné tomu, které prožíváme všichni.

Vzpomeňme si na sebe, kdy jsme si vybírali tento život.

Přáli jsme si prožít něco pro své pochopení, pro svůj posun dál. Věděli jsme, že jsme všichni krásná světýlka a proto jsme si uvědomili, že pokud máme splnit svůj úkol, potřebujeme pomocníky. Kde je ale vzít mezi všemi těmi světly?

Pokud se rozhodnu, že se chci učit odpouštět - komu ale odpustit?

V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše.

"Netrap se, Malá duše," řekla Přátelská duše, "já Ti pomohu."

"Opravdu?" rozzářila se Malá duše. "Ale jak?"

"Jednoduše se stanu někým, komu bys mohla odpustit!"

"To bys udělala?"

"S radostí!" zašveholila Přátelská duše. "Mohu vstoupit do tvého příštího života a udělat Ti něco, co bys mi pak mohla odpustit."

"A proč bys to ty, taková naprosto dokonalá bytost, udělala?"

"To je snadné," řekla Přátelská duše. "Udělala bych to, protože Tě miluji."

"Já vstoupím do Tvého příštího života a budu ´ta špatná´.

Provedu Ti něco opravdu hrozného a Ty pak můžeš zažít sebe sama jako odpuštění.

Mám na srdci jen jednu věc, o kterou bych Tě na oplátku chtěla požádat."

"Ve chvíli, kdy na Tebe zaútočím a srazím Tě na kolena, ve chvíli, kdy Ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku..."

"Ano?" přerušila ji Malá duše, "Co...?"

Přátelská duše teď už jen šeptala.

"...vzpomeň si, kdo opravdu jsem."

"Ach ano," vykřikla Malá duše, "slibuji! Vždy si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď a právě tady!"

A tak se dušičky domluvily.

Malá duše vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a že je částí jedinečnosti zvané odpuštění.

A Malá duše dychtivě čekala na příležitost prožít sebe sama jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožnila.

A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo zármutek - a zejména, když přinášela smutek - vzpomněla si Malá duše na to, co řekl Bůh.

"Nikdy nezapomeňte, poslal jsem vám jen samé anděly."

Zdroj: Neale Donald Walsch: Malá Duše a Slunce